Harry Potter™. Kdo by dnes neznal jméno mladého kouzelníka ve slušivých brýlích? Vždyť reklamní masírku, která cestu tohoto fenoménu světem provází, můžeme přirovnat snad jen k trilogii o lásce Pulčíků k dobrému bydlu. Výdělky z knih, filmů a (rozhodne ne v neposlední řadě) merchandise, o kterých se nám obyčejným smrtelníkům ani nesní. Zkusme ale na okamžik Joanne K. Rowlingové přestat závidět ten obrovský úspěch, bohatství a davy mladistvých obdivovatelů z řad pop-cornové divácké generace a vezměme příběh „správňáka“ Harryho jako knihu. Slibuji, že srdceryvné dojáky typu chudé autorky píšící první díl své stěžejní série v mrazivém podnájmu při svitu petrolejky kradeným inkoustem, novou vlnu brýlaté módy či hotovou pandemii dětských čtenářů, ponecháme stranou.

Jestliže dobrodružství desetiletého Pottera kdysi začalo jako oddechová pohádka pro děti, čemuž odpovídal nejen styl psaní, ale i počet stran, pak nejpozději od třetího zastavení je všechno úplně jinak. S přibývajícím textem jakoby se i autorka snažila děj postrčit směrem k dospělejším čtenářům. Nejenže tu máme, pro potřeby kouzelného světa, proměněné neduhy lidstva jako šikanování, rasismus, fašismus, nesvoboda atd., ale dokonce tu nepůsobí ani příliš chtěně či trapně. Kupříkladu takové utiskování a zneužívání domácích skřítků bývá tím nejroztomilejším, zároveň však i nejdojemnějším, co lze u Rowlingové přečíst. Přibylo i strachu, děsu a nelidských protivníků, přestože hlavní nepřítel zůstává stále tentýž, hlavní pozornost na sebe často strhávají i jeho přisluhovači. A přes všechno nadpřirozeno stále platí, že nejvíc hrůzy dokáží rozpoutat lidská omezenost, malost a závist.

Co dělá knihu čtivou? Rozhodně příběh a ten se, přes všechno výše uvedené, vlastně nemění. Tedy nemění se jeho kostra. Osobně bych rozuměl nářkům autorky, že těžko hledá nové nápady, neboť stále se začíná o prázdninách v rodině Harryho tety a strýce Dursleyových, stále v obležení tlustého a násilnického bratránka Dudleyho. Pak se něco zamotá, zbytek prázdnin nutno strávit jinde a hupky dupky, je tu škola, takže Bradavice, famfrpál, učení, láska, přátelství, zkrátka tradiční hrátky omladiny, které nám starým už nic neříkají, ale o to raději na ně vzpomínáme. A lup ho! Nepřítel nespí, tak kohopak máme před sebou pro letošek? To je machr, ten nám dává pěkně zabrat. Nikdo nechce nic prozradit, na všechno nutno přijít pouze vlastní hlavou s kamarády Ronem a Hermionou, a už to bude, už se to veze… simsalabim!... já jsem Harry Potter, všechno jsem vyřešil, děkovačka. Otázky? Prospěch? Zvítězíme letos ve famfrpálu? A co bodování kolejí? Fajn, další hezký rok za námi a už jen cesta zpátky mezi nenáviděné příbuzenstvo. Záměrně zjednodušuji, pochopitelně, na druhou stranu ale, podobná osnova tady vždycky je, Fénixův řád nevyjímaje! Jen ten školní rok bude zase o něco dospělejší, krvavější a smutnější. O tom, že navíc zemře i jedna z klíčových postav víte určitě také, nebyla by to továrna Potter, aby už předem všechna očekávání nesemlela na prach.

Takže proč se vůbec dalším dílem zabýváme? Protože, ač je to možná k nevíře, i po páté se Rowlingové daří zaujmout čtenářovu pozornost, vtáhnout ji do světa mudlů i za kouzelné zrcadlo světa čarodějů, a vyplivnout až po 800 stránkách se závěrečným rozloučením. Ano, nejedná se o nic originálního. Ano, kromě několika maličkostí už tu všechno bylo i od autorky samotné. Ale stále to funguje a jako oddechové čtení na dovolenou, do nemocnice atp. zkrátka ideální. Jen pozor, pokud hodláte číst knihu na veřejnosti, doporučuji schovat desky do vkusného obalu, například od knihy „Dospíváte v muže“ (či „Dospíváte v ženu“). Zmatete tak omladinu, možná vám začnou i tykat, ale POZOR! Následné pozvání do kina na právě příchozího „Vězně z Azkabanu“ však už pouze pro ty, co vám ukáží občanský průkaz.